Na pěstebních plochách v Japonsku převládá produkce rýže, která vedle darů moře patří mezi hlavní potravinové zdroje místních obyvatel.

Japonské ostrovy jsou vulkanického původu, proto zde nenalezneme mnoho nížin, terén je spíše svažitý až hornatý. Rýže ale vyžaduje pro svůj růst zaplavení pole vodou po většinu vegetačního období. Tyto dva faktory nutí farmáře budovat menší, většinou terasovitá políčka s důmyslným systémem závlahy, která byla do nedávné minulosti obhospodařována prakticky jen ručně, popřípadě s pomocí vodních buvolů.

Až v první polovině 20. století se začaly uplatňovat první mechanizační prostředky, například motorové vodní pumpy, sloužící pro snadnější manipulaci s vodou, která byla dříve přečerpávána mechanickými „mlýnky“ poháněnými lidskou silou.

Po 2. světové válce, vzhledem k velkým lidským ztrátám na životech, a tím pádem menšímu počtu akceschopných pracovníků, začaly přibývat sofistikovanější nástroje a mechanizace. Na menších plochách nacházely využití hlavně jednoosé „traktory“– kultivátory, postupem času pak i ty dvouosé.